Nejlepší básničky do školy na recitaci

Hledáte básničku, kterou si vybrat na školní recitaci? Pojďme se ponořit do vod poezie, od těch nejjednodušších kousků pro malé školáčky až po ty složitější pro pokročilé recitátory. Přinášíme vám osvědčené stálice od Seiferta, Erbena, Sládka nebo Skácela, ale také o něco modernější a rozvernější básničky od Žáčka, Vodňanského, Malého, Mrázkové nebo Hníka.

Básně starších autorů – Vtipné básničky
Pro nejmenší

Foto: Profimedia

Klasické básně starších autorů pro 5., 6., 7., 8. a 9. třídu (Sládek, Seifert, Erben, Skácel, Bezruč, Hrabě, Vrchlický, Wolker, Sova)

Nejprve se pojďme probrat starou osvědčenou klasikou autorů, kteří mají své pevné místo v osnovách české literatury. Vybrali jsme pro vás ty nejkrásnější verše, které se dají snadno a působivě recitovat.

Lesní studánka

• od Josefa Václava Sládka

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.

Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.

Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
tu nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.

Rozhovor

• od Jaroslava Seiferta

Kde bydlí víla?
Asi v mechu,
celou noc tančí bez oddechu,
pak věneček si odstrojí
a ustele si pod chvojí.

A co má k jídlu?
Místo kávy
do hrníčku si sbírá z trávy
třpytivé rosné krůpěje
a ráno si je ohřeje.

A to jí stačí?
Stačí asi,
je živa jenom z vůně, z krásy
a na usměvavý ret
dá lupen růže, který slét.

A viděl jsi ji?Jenom v šeru,
větřík hrál jako na citeru.
Myslel jsem, někdo neznámý,
a lampa ve tmě zhasla mi.

A byla hezká?
Jistě byla.
Je hezká každá, když je víla.
A druhého dne jsem tam zdvih
pár kvítečků už povadlých.

Kytice

• od Karla Jaromíra Erbena

Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jímž mohylu svou pokryla.

Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateří-douškou nazvaly.

Mateří-douško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti!
Natrhal jsem tě na dávné mohyle
-komu mám tebe přinésti?

Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do šírých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.

Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!

Naděje s bukovými křídly

• od Jana Skácela

Novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

Někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového.

Ostrava

• od Petra Bezruče

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let v rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.

Uhelný prach sed mi do očí,
rubíny ze rtů mi uhly,
ze vlasů, z vousů a z obočí
visí mi rampouchy uhlí.

Chléb s uhlím beru si do práce,
z roboty jdu na robotu,
při Dunaji strmí paláce,
z krve mé a z mého potu.

Sto roků v kopalně mlčel jsem,
kdo mi těch sto roků vrátí?
Když jsem jim pohrozil kladivem,
kdekdo se začal mi smáti.

Abych měl rozum, šel v kopalnu zas,
pro pány dřel se jak prve
-máchl jsem kladivem - teklo to v ráz
na Polské Ostravě krve!

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
nech je vám Petr neb Pavel,
mějž prs kryt krunýřem ocelovým,
tisícům k útoku zavel.

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
hlubokých páni vy dolů,
přijde den, z dolů jde plamen a dým,
přijde den, zúčtujem spolu!

Variace na renesanční téma

• od Václava Hraběte

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou

Za trochu lásky...

• od Jaroslava Vrchlického

Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou
a šel bych bosý
šel v ledu - ale v duši věčný máj
šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy
šel pouští - a měl v srdci perly rosy.

Za trochu lásky šel bych světa kraj
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Těžká hodina

• od Jiřího Wolkera

Přišel jsem na svět,
abych si postavil život
dle obrazu srdce svého.

Chlapecké srdce je písnička na začátku,
plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal k svátku,
ale mužovo srdce jsou ruce a mozoly,
které se krví svou do cihel probolí,
aby tu stála alespoň skutečná hospoda u silnice
pro ušlé poutníky a pro poutnice.

Dnes je má těžká hodina.
Chlapecké srdce mi zemřelo a sám v rakvi je vynáším,
a zemřelým trpě, trpím i tím,
které mi v prsou se roditi počíná.

Dnes je má těžká hodina;
jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám,
zesláblý úzkostí, zesláblý samotou
marně se bráním studeným stěnám
pokoje svého uštěpačného.

Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova,
věci zrozené z lásky, světla a víry,
dnes při mně stůjte a třikrát mi věrnější buďte,
když zůstal jsem na světě sirý,
a modlete se,
aby mi narostlo srdce statečné a nesmlouvavé,
a věřte dnes za mě, že tomu tak bude,
a věřte dnes za mě, že postavím
dle obrazu jeho
život člověka spravedlivého.

Já mužné srdce ještě nemám,
sám v těžké své hodině;
a proto nevěřím.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

• od Antonína Sovy

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.

Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.

Že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Vás tenkrát z jara čekal jsem...
V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků,
by echem chyt se v nich váš hlas.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž, rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšena.

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad,
vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád,
proč jdete vadnout na můj sad?

Pro vás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,
chci odplout sám a poslouchám
podzimu pohádkové hlasy,
jdu hledat Nové království.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Vtipné dětské básničky současných autorů (Vodňanský, Kainar, Žáček, Frynta)

Teď trochu odlehčíme a nahlédneme pod pokličku současným básníkům, kteří se věnují dětské poezii. Jejich básničky jsou hravé a zábavné, pobaví i zahřejí u srdce. Do recitační soutěže vnesou kapku humoru a navíc se učí nazpaměť mnohem snáz než vážnější kusy...

Muzeum

• od Jana Vodňanského

Stojí, stojí v mlze dům,
jmenuje se muzeum.
Vrátného tam k večeru
straší kostry ještěrů.

Mamut a s ním mamutě
provází ho na kutě,
i když jsou jen vycpaní
pro pány a pro paní,
pro učené dědy.

Stojí, stojí v mlze dům,
jmenuje se muzeum.
V něm je plno zvířátek,
památek a vědy.

Velryba

• od Josefa Kainara

Taková stará velryba,
ta už se ani nehýbá.

Všechno zná a všude byla,
oceány prošmejdila,
vzhůru, dolů a pak znova,
od Japonska dolů k pólu,
přes ta moře Sargasová,
zná i létající ryby,
i co které želvě chybí,
který žralok se kde žení,
i proč voda suchá není,
ví, proč racek v bouři křičí
a proč moře není ničí
–je to moudrá stará teta.
Strašně stará.
Pětsetletá.

A jak si tak v moři spí,
kolem plují sardinky,
rozpustilé dívčinky.
„Tiše, holky! Teta dřímá!“

„Proč ta teta dřímá stále?“

„Stará teta dřímá stále,
že už je jí moře malé.“

České moře

• od Jiřího Žáčka

České moře, dárek od Shakespeara,
pohádkový omyl, který potěší,
cosi jako láska, naděje a víra,
moře pro neplavce, moře pro pěší,

moře bez vody a bez příboje,
nekonečné moře všeho, co bys chtěl,
moře mrtvých mýtů, moře nepokoje,
moře utonulé v buňkách našich těl,

moře sebeklamů, moře nebezpečí,
moře, které mumlá vyhynulou řečí,
zamořené moře, moře našich dob,

moře, z něhož zbyly útesy a břehy,
zkamenělé moře milosti a něhy,
moře hoře, naše kolébka i hrob.

Jak taškář napálil taškáře

• od Jiřího Žáčka

Kráčí taškář z Horní Lhoty,
nese pytel popela.
Až já kápnu na hlupáka,
ošidím ho zvesela!

Kráčí taškář z Dolní Lhoty,
nese pytel žaludů.
Až já kápnu na hlupáka,
já ho šetřit nebudu!

Potkali se na rozcestí,
sesedli se k oddechu.
"Copak neseš?"
"Pytel mouky! A ty?"
"Pytel ořechů!"

Taškáři se dohadují,
křikem plaší lesní zvěř.
"Dám ti mouku za ořechy!
Neproděláš, to mi věř!"

Vzali pytle a šli domů.
Hopsa hejsa hopsasa!
Viděli jste milí zlatí,
takového ťulpasa?!

A když pytle rozvázali,
smích jim ztuhl na tváři.
Čert vem toho podvodníka!
křičí oba taškáři.

Tygr

• od Emanuela Frynty

Když tygr jede do Paříže,
nebo i třeba někam blíže,
vždycky si s sebou veze mříže,
protože totiž dobře ví, že
jakmile bude bez mříží,
tak se s ním nikdo nesblíží
–naopak, každý se mu vzdálí.
Ubohý tygr, chudák malý!

Básničky a říkanky pro nejmenší (2., 3. a 4. třída)

Na řadu přichází básničky a říkanky pro recitátory nejmladší kategorie. Rozesmějí i pohladí na duši. Hodí se na školní besídku i na čas smysluplně strávený s maminkou nebo tatínkem.

Halí, belí

• od Jiřího Žáčka

Halí, belí, halí, belí
–já mám slona pod postelí,
je to slůně kapesní,
ale zato hodně sní.

Halí, belí, halí, belí
–čím ho krmím? Petrželí!
Spořádá jí hromadu,
pak se svalí dozadu.

Já mám slona pod postelí,
vejde se tam skoro celý
–jenom chobot čouhá ven,
když mi přeje dobrý den.

Pohádka

• od Františka Hrubína

Jak to bylo, pohádko?
Zabloudilo kuřátko,
za zahradou mezi poli,
pípá, pípá nožky bolí.

Ve vysokém obilí
bude večer za chvíli.
Povězte mi, bílé ovsy,
kudy vede cesta do vsi?

Jen se zeptej ječmene,
snad si na to vzpomene.
Kuře bloudí mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.

Pověz, milý ječmínku,
jak mám najít maminku?
Ječmen syčí mezi vousy,
ptej se pšenic, vzpomenou si.

Kuře pípá u pšenic,
nevědí však také nic.
Milé kuře, je nám líto,
ptej se žita, poví ti to.

Kuře hledá žitné pole,
ale to je dávno holé
a do suchého strniska,
vítr tiše zapíská.

Vždyť jsi doma, za stodolou,
slyšíš, ve stáji koně dupou.
Kocour ve stodole chrní
a tvá máma za vraty
zob zob zobe
bílé zrní s kuřaty.

Děkuji ti, žitné pole.
Pozdravuj tam ve stodole.
Koho, milé políčko?
Žito i to zrníčko.

Ať se ke mně zjara hlásí,
vychovám z něj nové klasy.
A tak mámu zakrátko,
našlo malé kuřátko.

Polámal se mraveneček

• od Josefa Kožíška

Polámal se mraveneček,
ví to celá obora,
o půlnoci zavolali
mravenčího doktora.

Doktor klepe na srdíčko,
potom píše recepis,
třikrát denně prášek cukru,
bude chlapík jako rys.

Dali prášku podle rady,
mraveneček stůně dál,
celý den byl jako v ohni,
celou noc jim proplakal.

Čtyři stáli u postýlky,
pátý těšil: „Neplakej,
pofoukám ti na bolístku,
do rána ti bude hej.“

Pofoukal mu na bolístku,
pohladil ho po čele,
hop a zdravý mraveneček
ráno skáče z postele.

Na jabloni hrušky zrají

• od Josefa Kainara

Na jabloni hrušky zrají,
na piano žáby hrají,
kočka píše úkoly,
kohoutek jde do školy,
ryba pije limonádu,
kráva nosí rohy vzadu,
kredenc tančí rejdovák,
husa krávě šije frak,
koník leze z fiatky,
vítr fouká pozpátky,
po obloze mráček běží,
běží, běží, až k té věži.
„Jaká je ta věž?“
„Velká jak ta lež.“

Další básničky na recitaci do školy (3 sloky, 4 sloky, 5 slok, 6 slok, 7 slok, 8 slok)

• Pestrý výběr poezie všeho druhu najdete TADY.
• Básničky o lásce od Seiferta po Petrarcu najdete TADY.
• TADY najdete velikonoční básničky a TADY vánoční.
• A závěrem ještě inspirace na přání a básničky k narozeninám.